Dneska je jeden z těch dní, kdy jsem naštvaná. A nejen naštvaná – dokonce si připadám jako chudinka. A jako správně naštvaná chudinka hledám viníka. Vzhledem k tomu, že věřím, že příchod dítěte je zázrak, nezbývá mi nic jinýho, než být naštvaná na Pána Boha.
Ok, když to takhle člověk napíše, je to fakt vtipný. Ale ještě před tím, než si budete myslet něco o bláznivé katoličce, nebo – vy věřící – o katoličce herezní (protože jak člověk může bejt naštvanej na Boha!!), vysvětlím vás svou teorii.
Nejdřív tu o tom zázraku. Z čistě medicínského hlediska má žena ovulaci asi tak hodinu. Říká se sice, že plodná je 12 hodin, ale člověk NIKDY přesně nemůže vědět, KDY to je. (Ano, vím o všech folikulometriích, ovulačních testech, bazálních teplotách, ale ty vám nikdy neřeknou přesnej MOMENT, kdy na to máte vlítnout.) Takže prostě jen musíte spolíhat na to, že když spolu budete spát v těch plodných dnech okolo ovulace, že to vyjde.
A protože spermie uvnitř vydrží nějakou dobu, ono to samozřejmě většinou vyjde – to bysme tu my všichni nebyli, že jo. Pokud by tedy všichni (až na pár neplodných jedinců) normálně mohli otěhotnět, zázrak bychom tomu říkat nemuseli. Je to prostě přírodní řád.
Teď si ale vemte pár, jako jsme my. Nic špatnýho po zdravotní stránce nám vlastně není. Vyzkoušeli jsme žít zdravě, vyzkoušeli jsme zdravě nežít a nemyslet na otěhotnění, dala jsem výpověď v práci a taky jsem měla práci stabilní a v klidu.. mohla bych pokračovat. A vsadím se, že takových párů, jako teď popisuju, kolem sebe máte spoustu. Kteří na dítě nějakej ten měsíc čekají a lámou si hlavu, PROČ to nejde. A pak to najednou jde a nikdo jim pořádně neřekne, PROČ to šlo.
A nebo naopak – člověk dělá všechno proto, aby s někým neotěhotněl, a pak se nějaká ta malá mrcha tam protáhne a bum, dítě je na cestě.
Hledat v tomhle pravidla a smysl jde těžko. Z toho mi vyplývá, že za početí dítěte může něco vyššího, něco, nad čím nemáme kontrolu. A já věřím, že je to Bůh.
Jenže co dělat, když to dítě Bůh ne a ne poslat. Nabízí se modlení – způsob komunikace s Ním. Jestli jsem spoustu energie a času věnovala do různých podpůrných věcí k otěhotnění, tak se to nedá srovnat s tím, kolikrát jsem se za tohle modlila. Párkrát jsem hledala i odpověď. Mám v mobilu aplikaci Taizé s modlitbami a úryvky z Bible na každý den. A takhle to moje hledání odpovědi jednou dopadlo:
„8. června
Dnešek začal smutně. I tohle psaní bude smutný.
Abych si zlepšila náladu, koukla jsem se, co říká Bůh – otevřela jsem si aplikaci s Taize modlitbami. A tam byl Žalm 118 – V soužení jsem volal Hospodina (to by sedělo), on mi odpověděl (to snad dělá tímhle žalmem!), a daroval mi volnost (what? jakou volnost? já nechci volnost, chci dítě!)“
Já bych k tomu tak leda řekla, že má Bůh dobrej smysl pro humor. A myslím, že po těch všech promodlených nocích i dnech už tam všichni nahoře ví, že tady Josefína (teď jsem málem napsat svoje pravé jméno, haha) chce dítě. Takže když už Bůh ví, že chceme založit rodinu, proč nám ho neposílá?
(Samozřejmě v dnešní době jsou i jiné způsoby, jak tomu dítěti jít naproti, a já jsem za ně ráda – o tom ale třeba příště.)
Proto se někdy stane, že jsu naštvaná. Jsem naštvaná, protože si zároveň uvědomuju, že Bůh není blbej, a že mě tím učí různým věcem. A já mám někdy dny, kdy už FAKT nechci. Chci mít pohodičku, klídeček a děcko.
Takže, Pane Bože, jestli tohle čteš, tak tady to máš černý na bílým. Myslím, že za ty tři roky jsme s manželem udělali docela pokrok. A protože jsi můj životní parťák, věřím, že mi odpustíš a pochopíš i moji občasnou naštvanost.
S láskou J.