Nevíme. Už fakt nevíme, co máme dělat.
Po období optimismu a naděje musí zas přijít ten opak. Před pár dny jsem začala cítit, že ani tento měsíc – po operaci, po které se prý otěhotňuje snáz – to zas nevyšlo. Přišla jsem domů po dni plném PMS bolestí (fyzická bolest je samozřejmě úplně snesitelná, hůř se ale zvládá bolest psychická) a na manžela vyhrkla, že si teda musíme udělat nějakej ten plán.
Když jsem jela z práce domů, v autobuse jsem celou cestu brečela (díkybohu za roušky, příště si ji dám asi i na oči), a pak jsem se snažila to vidět pozitivně. Už dlouhou dobu přemýšlím nad tím, že člověk má v životě spoustu příležitostí dělat dobro, a vlastně toho málokdy využije. Třeba nám se teď dost nabízí to, abychom si adoptovali nebo někoho vzali do pěstounské péče. Když odhlídneme od faktu, že jakmile se to člověka začne opravdu týkat, najednou – i přes všechny dřívější dobré úmysly o smysluplnosti adopce – nechce nic jinýho než vlastní dítě… vlastně bych od toho faktu neodhlížela. Je totiž dost podstatnej. Pocházím z rodiny, kde se pomoc bližnímu bere jako jedna z nejdůležitějších věcí v životě, a taky kde se o adopci jednu dobu docela dost mluvilo (že by si naši ještě jedno dítě adoptovali, abychom někomu pomohli). A můj manžel má z rodiny nastavení podobný. Dřív jsme se dokonce bavili o tom, že by nám nevadilo se stát pěstounskými rodiči a brali bychom si děti, které nikdo nechce.
Jenže – to člověk ještě tehdy nevěděl, že to bude tak těžký mít vlastní děti. A když najednou se dostane do situace, kdy o adopci nebo pěstounství se začíná diskutovat jako o jedné z reálných možností, jak mít VŮBEC nějaké děti.. Zjistíte, že ty cizí děti vlastně nechcete. Nezajímá vás, že někdo potřebuje pomoct. Dokonce se to projeví i v tom smyslu, že vás totálně přestanou zajímat děti vašich kamarádů. Trochu vás začnou i srát – což se nikdy dřív nedělo. Ten lidskej rozmnožovací pud ve vás způsobí to, že veškerá dobročinnost jde stranou a vy jediný, co chcete, je mít VLASTNÍ dítě. Někoho se stejnýma genama, z vaší krve, někoho, koho spolu počnete, odnosíte, porodíte, bude vypadat jako vy a vlastně to budete vy. Oba dva, kteří se tak milujete, že z toho vznikne novej život.
Tohle všechno si uvědomíte, až když to (zatím) mít nemůžete. A tak vás začne srát, když se vás blízké okolí začne ptát, jestli jste přemýšleli nad adopcí. A ještě k tomu – samozřejmě s dobrým úmyslem – dodává, že to je přece krásná a smysluplná věc, a že by to mohlo být super. Nejradši byste tomu člověku řekli, ať jde do háje, protože má svoje vlastní děti, že vůbec neví, o čem mluví. A že to je pěkně zraňující.
Tak silná ta touha je.
Jenže tohle přece nemůže trvat věčně, tady tenhle nenávistnej postoj. Samozřejmě člověk VÍ, že ta adopce je něco, co má v záloze a k čemu možná někdy dojde. Jenže předtím, než se člověk pro to rozhodne, by právě nejradši udělal VŠECHNO pro to, aby měl vlastní.
Blbý je, že v dnešní době je možný fakt téměř všechno. Reprodukční kliniky vám budou tvrdit, že šance je taková a taková a vy budete opakovaně chodit na nějaký zákroky a ten výsledek může sice jednou přijít, ale předcházet tomu bude několikaměsíční/roční období plný frustrace, lékařských zákroků a hodně finančních položek. Toho se upřímně děsím – že člověk nebude vědět, kdy s tím přestat. Protože vždycky si přece může říct – co když to příště vyjde?
No a tak jsem v autobuse uvažovala. Pokud to je opravdu tak, že nám reálně nic není, tak by to přeci mělo jít. A protože to nejde (z jakýhokoli důvodu – třeba proto, že jsme ještě ten fyzickej důvod neobjevili, kdoví), pravděpodobně to moc nepůjde ani na IVF. (Prosimvás já vím, že z vědeckýho hlediska by právě IVF pomoct mělo – ale já tady mluvím o nějakých svých pocitech a intuicích, takže mě teď věda nezajímá:)).
Proč bychom tedy měli ztrácet čas, peníze a energii na něco, co vyjít nemusí? A nebo může, to nikdo neví. Ale pointa je, že mi došlo, že člověk teď může udělat tu volbu. Buďto se rozhodne pro to umělý oplodňování a pravděpodobně jednou opravdu dosáhne toho, že bude mít vlastní dítě. Uf.
A nebo – a teď se vracím k tomu, co jsem psala na začátku – se může rozhodnout jinak a může v životě udělat něco DOBRÝHO. Jako třeba adopci nebo pěstounství. A já opravdu, ale opravdu věřím tomu, že když se člověk rozhodne pro něco dobrýho, tak … se celý vesmír, Pán Bůh a všechno možný spojí k tomu, aby mu potom v životě s tou věcí pomáhal. Jinými slovy jsem téměř stoprocentně přesvědčena, že lidem s dobrým úmyslem se dostane tolik podpory a síly, kterou potřebují, aby tu danou věc zvládli. A ještě k tomu si myslím, že to může přinést opravdový pocit naplnění.
Takže tohle všechno mi běželo po cestě domů hlavou a já si připadala silná a plná naděje… A přišla jsem domů, tohle všechno na manžela vyhrkla… A samozřejmě to dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala 🙂 Manžel totiž dneska PMS neměl, neprožil ještě zklamání z toho, že to nevyšlo, ani proces zpracování a následné hledání východiska. No prostě o tom, jak je někdy těžký tohle téma v partnerství řešit, bych mohla napsat slohy. Každopádně po pár hádkách, blbých náladách a udobřování jsme se o tom nakonec pobavili. Že když se člověk rozhodne si vzít cizí dítě, tak to přece neznamená, že si tím zabraňuje cestu k vlastnímu dítěti. Že by ta naše rodina akorát mohla bejt potom trošku jiná. A že my dva jsme stejně takový typy, kterým by to možná ani nevadilo.
Každopádně po téhle debatě zůstává stejnej počet otazníků jako předtím a rozhodně jsme k žádnému závěru nedošli. Každej si totiž řešíme svoje problémky a vlastně pořád moc nevíme, co máme dělat. V životě a tak.