Co je člověk ochotný udělat pro to, aby otěhotněl? Jako první člověka napadnou různé procesy umělého oplodnění, opakované a vlastně tak trochu nekonečné, protože vám každá klinika slibuje, že jednou vám to dítě určitě nějak zařídí… Pro mě to ale není ani moc o těch lékařských zákrocích, jako spíš o životních změnách, které kvůli dítěti dělám. Přijde mi totiž, že pokud člověku nebrání v přirozeném početí vyloženě nějaký fyzický zdravotní problém (kterému právě ta moderní medicína a umělé početí umí skvěle pomoct), tak by se člověk měl spíš zamyslet, co se v jeho životě děje, že dítě nemůže (nebo nechce) přijít.
My jsme ale teprve ve fázi zjišťovací, jestli s námi něco není špatně. Je pravda, že nám to trvá trochu dýl, než asi jiným párům – za ty tři roky čekání by všichni ostatní už dávno byli dál :)) Celý ten proces kontrolních vyšetření se totiž zasekl hned na začátku, asi před rokem. Jako první se kontroluje muž, protože to je nejjednodušší…a když mému manželovi vyšly špatné výsledky, ostatní vyšetření se až do kontrolního testu (který se zpravidla dělá po třech měsících, aby se zjistilo, jestli to nebyl jen výkyv) zastavily.
Manžel totiž potřeboval čas. Nejdřív na zpracování téhle zprávy, potom aby se pomalu zorientoval v tom, co pro zlepšení může dělat, a potom na samotnej proces „uzdravování“.. Já samozřejmě v té době šílela netrpělivostí – zrovna mi totiž bylo třicet a přišlo mi, že už je fakt nejvyšší čas něco dělat. Během jedné z našich hádek (ano, partnerství dostane v těchto chvílích zabrat – bylo by krásné, kdybychom to všechno brali v klidu a my byly supportive wifes a muži klidní jako přístavy, ale bohužel realita je často jiná) mi manžel konečně vysvětlil – nebo spíš já konečně pochopila – proč ten čas potřebuje. On prý totiž cítí, co pro uzdravení má udělat, a když na něj budu tlačit, tak to bude vypadat, že mu nevěřím, že to zvládne. Dala jsem teda zpátečku a čekala… Ze tří měsíců se stalo měsíců osm a my se konečně dostali znovu na kontrolní vyšetření.
Musím říct, že jsem byla fakt překvapená, když ty jeho výsledky byly o tolik lepší, skoro nadprůměrný. Manželova intuice a věci, které pro uzdravení dělal, asi zafungovaly. Přemýšlela jsem, co by se asi stalo, kdyby podlehl mému tlaku, a na ty kontrolní testy šel hned po třech měsících. Že má dobrý spermiogram totiž mému muži samozřejmě dodalo spoustu dobré nálady a ubralo stresu, což člověk pro otěhotnění potřebuje nejvíc.
Když jsem se dostala na vyšetření já, problém byl akorát v jedné věci – průchodnosti vaječníků. Nešla jim totiž udělat ambulantně, takže mi doktorka řekla, že aby zjistili, jestli jsou vejcovody průchodné, musí mě dát do celkové anestezie a udělat vyšetření laparoskopicky.
Jde samozřejmě o docela banální zákrok, ale já jsem nikdy na operaci nebyla a mám navíc fakt strach z jakýchkoli prášků měnící vědomí, natož celkového uspání. Další měsíc jsem se proto rozhodla, že pro přirozené otěhotnění udělám ÚPLNĚ všechno, co člověk udělat může. Zase jsem ale neotěhotněla, takže operaci už nic „nebránilo“. Protože jsem ohledně svého snažení docela dost otevřená (alespoň mezi přáteli a rodinou), názor na věc vám řekne každý (už i proto, že se na něj ptám:)). Nebo i když neřekne, vy poznáte, co si myslí – tchýně by už fakt ráda dalšího vnoučka a tak dále. A tak jsem tak trošku pod tlakem svého okolí a taky lékařů s operací souhlasila – i když jsem tušila, že jsem v pořádku, a že ta operace bude „zbytečná“.
Teď na vysvětlenou – na operaci jsem samozřejmě šla naprosto dobrovolně a věděla jsem, že dělám správně. A opravdu nejsem tak „ezo“, abych vylučovala všechny lékařský zákroky, navíc je pravda, že mýlit se může každý… Jen mi – hlavně před hospitalizací, kdy jsem měla strach – často běželo hlavou, kdy člověk má dát na svoji intuici a rozhodovat se, jak to cítí, i v těchto závažných věcech, a kdy má dát na rady lékařů. Protože je pravda, že každá operace je prostě zásah do těla, a když to není nezbytné (jako třeba v případě slepáku atd), tak si člověk fakt rozmyslí, jestli ji podstoupit. Už jsem jednou to rozhodnutí ale udělala, a tak jsem tyhle všechny úvahy prostě jen pozorovala a řekla si, že to aspoň bude zajímavej pokus, nakolik je moje intuice správná.
Operace dopadla skvěle, anestezie byla úplně v pohodě, moje okolí si určitě oddechlo, že už o tom nemluvím :)) a výsledek – všechno krásně funguje. Mě to samozřejmě moc potěšilo a stejnou (né-li větší:) radost jsem měla z poznání, že můj odhad byl správný. Samozřejmě – taky to prostě mohla být náhoda. Já jsem ale ráda, že jsem si díky téhle operaci vyzkoušela, že důvěřovat svým pocitům a brát ohled na ten „gut feeling“ (aneb pocit v břiše, pocit ve střevech – jak říkají Američani) fakt může fungovat.
A to se v budoucnu může někdy hodit, né jenom při snažení se o dítě 🙂