Popravdě jsem ani nečekala, že tenhle příspěvek budu psát tak brzo. I když vlastně jsme se s manželem na jaře bavili, kdy si opravdu myslím, že se nám podaří otěhotnět… Já tehdy říkala, že hádám do léta. A měla jsem pravdu!
Ale popořadě. Teď jsem si ze zvědavosti četla příspěvek, který jsem psala po diagnostické operaci v květnu. S touhle laparoskopií to totiž všechno asi dost souvisí! A přišlo mi fakt vtipný, jak jsem i sem poznamenala pocit, který jsem tehdy měla. Že sice jsem tu operaci teda podstoupila, ale jak jsem tehdy předpokládala a myslela si, tak to bylo podle mýho očekávání zbytečný. (Teda kromě zjištění, že mi nic není.) Hahá! Vtipný, jak se člověk může mýlit.. Možná mi totiž zrovna tohle pomohlo k tomu, že jsem teď ve čtvrtém měsíci 🙂
Na operaci jsem tedy šla 17. května a lékaři mi říkali, že teď se šance na otěhotnění zvyšuje. Nejsem si teď jistá, jestli to říkám správně, ale zkusím to aspoň laicky – všechno tam uvnitř po tom zásahu jakoby fungovalo víc, protože se to snažilo zahojit. A ty šance byly vyšší i proto, že u mě se tam asi rozšířilo děložní hrdlo, který prý bylo užší. Tak to bysme měli takové menší gynekologické okénko 🙂 Každopádně první měsíc poté jsem neotěhotněla. Měla jsem ovulaci asi pět dní na to, takže to asi bylo moc brzo… Ten sex taky nebyl tak brzo po operaci moc vášnivej, co si budem povídat 😀
Na začátku června jsme měli dlouho naplánovanou dovolenou. Už jsme ji oba hrozně moc potřebovali – ten rok byl i kvůli covidu a zákazu cestování takovej dost náročnej, já minulý léto měnila práci, takže mi tehdy na dovolenou taky moc nezbejval čas… Už jsme prostě oba byli hrozně vyčerpaní. Manžel měl plný zuby práce, já teda taky, takže jsme se strašně těšili. Mám takového muže-dobrodruha, který pracuje mimo jiné s vozíčkářema, takže původní (asi půl roku starý) plán bylo jet do Gruzie. To by ale nebyla moc dovolená – jeli by totiž z náma právě i někteří vozmeni 🙂 Kvůli covidu i dalším věcem ale plán s Gruzií už někdy na jaře padl. A my se pak tak nějak neplánovaně shodli na tom, že pojedeme do Španělska/Portugalska a půjdeme pěšky do Santiaga de Compostela.
Asi každej tohle máte na svým životním wish listu, já nebyla jiná a vždycky jsem tam chtěla jít. Dřív jsem si teda říkala, že se tam jednou vydám sama, až třeba budu mít nějakou životní krizi nebo nebudu vědět, co dělat, nebo si prostě něco budu potřebovat vyřešit. Jsme oba věřící, takže tuhle cestu bereme i duchovně. No ale teď, tři roky od našeho „snažení se“ o dítě, jsme se právě nezávisle na sobě shodli, že tam chceme jít teď. Protože kdy jindy za něco prosit – ať už o dítě nebo o jakékoli vyřešení situace – než v téhle situaci? Sama jsem se trošku divila, že manžel neprotestoval, protože přeci jen je tohle docela mainstreamová pouť. Asi prostě i on vycítil, že teď nějaký dobrodrůžo a zážitky v divoké přírodě musí jít stranou :))
Cestování na začátku června ještě nebyla vůbec žádná sranda – já nebyla očkovaná a do Portugalska tehdy ani očkování neuznávali. Oba dva jsme museli mít do Porta negativní PCR. Výsledky ale trvaly mnohem dýl, než jsme čekali – takže nás nepustili ve Vídni do letadla. Málem jsme to už vzdali a jeli jsme autem do Slovenska a pak někam k moři, ale pak jsme se rozhodli plán se Santiagem nevzdat. Další den jsme odletěli do Madridu a vyrazili do Santiaga jinou cestou. Severní. Sice to bylo o dost dražší a komplikovanější, ale taky o dóst nádhernější.
Šli jsme nejdřív přes stovku km před Bilbaem kolem krásných útesů, oceánu a vinic. Pak jsme se (děsně složitě) posunuli před Santiago a posledních 113 km došli. Tahali jsme s sebou o sedm kilo víc, protože původní plán byl, že půjdeme na lehko – věci jsme chtěli nechat u kamarádů v Portu. No tahal to samozřejmě manžel – já si vesele nesla 6-7 kg batůžek. Zaprvé jsem měla po operaci (a to bylo zakázaný tahat těžký věci), a zadruhé mám po covidu hodně špatný klouby a taky už dlouho špatný kolena. No vodvázanej z těch 15-17 kilo manžel nebyl – ale jinak ta pouť stála za to.
Nikam jsme nespěchali, když jsme byli unavení, dali jsme si jednodenní pauzu na pláži, pořád jsme jedli spoustu baget, oliv a španělských salámů a sýrů, a hlavně spoooustu červenýho vína… Kouřit jsme přestali na začátku dovolené – to se nám vždycky přestává nejlíp 🙂 Tak jsme si to vynahrazovali aspoň jednou flaškou vína denně. Mňam – ještě teď se mi na to všechno sbíhaj sliny. A taky trošku slzy, dost mě to samozřejmě teď všechno dojímá 🙂
Psali jsme si deník a vím, že jsem hned na první stránku napsala něco jako – sice se o tom spolu moc nahlas nebavíme, ale oba dva víme, že tahle cesta je prostě s jasným úmyslem a přáním otěhotnět. Všechny řeči o tom, že žena má při snažení se o dítě na to hlavně NEMYSLET, jsou totální bullshit. Ukažte mi holku, které je kolem 30 a snaží se s partnerem otěhotnět, která by na to uměla přestat myslet. Vždyť to je něco, co se až do morku kostí v nás, něco, co třeba myslí můžete chtít ovládnout, ale naše pudy a všechny ty ženský hormony nám stejně budou říkat úplně něco jinýho – že nám to dítě fakt hrozně chybí.
S tímhle jsme se na té cestě obraceli i nahoru, k Pánu Bohu, protože manžel mi hned na začátku cesty řekl hrozně rozumnou věc – já se svým křesťanským úmyslem jsem nejdřív myslela, že modlit se za otěhotnění možná není správný, že bych se měla spíš modlit za to, ať to dopadne, jak chce On. Miluju svýho muže v tom, že mi řekl, ať s tím okamžitě přestanu a modlím se za to, co si opravdu přeju – vždyť co jinýho, než svý vlastní dítě, by člověk měl chtít. Předkládala jsem Bohu každej den na cestě všechny svoje touhy a taky jsme se těch posledních 5 dní před Santiagem každej den modlili celej růženec. To je asi 25 minut zdrávasů. Mysleli jsme u toho nejen na to naše přání, ale taky na všechny naše blízký, na všechny, co bojujou s tím samým, na naši rodinu a kamarády. Bylo to upřímný a jestli na té cestě bylo něco duchovního, tak hlavně tohle :))
Jinak totiž člověk prostě jenom jde krásnýma španělskýma vesničkama. Spali jsme buďto ve stanu, nebo – když pršelo – v hotelích. Těch je tam asi milion. Jestli ale někdo otěhotněl ve chvíli, kdy na to přestal myslet, tak my to měli přesně obráceně. Ještě nikdy jsme tolik myšlenek nevěnovali právě tomuhle 🙂 Jinak jsme ale probrali fakt úplně všechno. Práci, naše plány, blbosti, co nás napadaly.. Vymysleli jsme i náhradní plán, co budem dělat, kdyby se otěhotnění nepodařilo. Sjet na kole z Vancouveru do San Francisca.
Někdy na začátku cesty, když jsem si po několika dnech zapnula mobil, mi zrovna volal známej s tím, že jsem nominovaná na jednu novinářskou cenu (teď jsem si uvědomila, že se tímhle prozradím, hahaha). Přišlo mi trošku srandovní, že bych měla porazit kolegy z velkých či veřejnoprávních médií, tak jsem to nejdřív nebrala moc vážně (byli jsme nominovaní tři).
18. června se mělo vyhlašovat. My tehdy byli asi tři dny cesty od Santiaga, takže jsem tam samozřejmě u toho nebyla, ale kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla nervózní. Uvědomila jsem si, že by to vlastně bylo dost fajn, kdybych tu cenu vyhrála 😀 Shodou okolností jsem měla ten den i ovluaci, haha. Odpoledne jsem tak šlapala polní cestou a našla jsem úplnou náhodou jeden čtyřlístek, a o deset minut později další. Říkala jsem si, že by bylo fakt hustý, kdybych v jeden den dostala to skoro nejvyšší ocenění své práce, a ještě se mi splnilo, po čem toužím – bejby.
No můžete hádat, jak to dopadlo – cenu jsem vyhrála a o 18 dní později jsem zjistila, že jsem taky otěhotněla. Bylo to pár kilometrů od Santiaga, poutního místa, kam lidi chodí se svými prosbami a problémy v životě. K té slavné katedrále jsme došli o tři dny později, taky jsme se zajeli podívat na konec světa (Finisterra) a pak už nás čekala jen cesta do Porta. Tady jsme čtyři dny jedli, výletovali, kalili s kamarádama a užívali si posledních dní dovolené.
Mě po návratu domů čekal ještě tábor. Tady jsem čekala, kdy to dostanu – cítila jsem se totiž úplně stejně, jako kdybych měla dostat menstruaci. Ta ale pořád nepřicházela, já jsem si ještě pořád cígo nezapálila, na alkohol jsem moc chuť neměla a užívala jsem si tábor. Jen jsem vždycky do postele odpadla totálně unavená. Po příjezdu – asi se 6 denním zpožděním – jsem si s manželem udělala test. A byla tam slabá druhá čárka. Snažila jsem se to vyfotit, ale tak se mi klepaly ruce, že to skoro nešlo 🙂
Takže to je všechno. Je mi jasný, že spousta lidí na ten svůj zázrak ještě čeká. Nemůžu být víc vděčná za to, že zrovna nám se to po třech letech podařilo. I když jsem už v životě zažila spoustu těžkejch chvil, tohle teda byla docela drsná zkušenost. A s manželem jsme přišli na to, že vždycky, když někomu říkáme o mém těhotenství, hned dodáváme, že to nebyla vůbec samozřejmost – aby lidi, kdyby se jich to zrovna týkalo (nebo někdy budoucnosti bude týkat), věděli, že v tom nejsou sami ♥