Psát o tom, co prožívám, když nemůžu otěhotnět, mě napadlo asi tak hned, co…no vlastně hned. Miluju psaní, pomáhá mi to ve chvílích krize, a taky bych samotná byla bývala hrozně ráda, kdybych si něco podobného mohla dřív přečíst. Jo a taky jsem novinářka – takže kterýho novináře by nenapadlo o tom hned něco napsat 🙂
Jsem tu anonymně, takže to mi přináší krásnou svobodu psát tak, jak se budu zrovna cítit. Narazila jsem nedávno na jeden podobný blog, a slečna – psycholožka – píše o tom, že chce dodávat ostatním ženám, které se taky snaží otěhotnět, naději. Tak jen chci hned na začátku říct, že tenhle blog podobné aspirace určitě nemá. Často budu naštvaná a frustrovaná – protože tohle jsou dost častý pocity, když se skoro tři roky snažíte o něco, co vůlí a snahou fakt dosáhnout nejde.
Už několik měsíců nazpět jsem si sama začala zapisovat, co prožívám. Naivně jsem si na začátku myslela, že z toho – až otěhotním – vyjde skvělá knížka, která bude pomáhat ženám all over the world. A bude tam ten skvělej happy ending, že po té dlouhé době snažení jsem opravdu otěhotněla. Jenže měsíc šel za měsícem a já si pořád myslela, že UŽ…A ono furt nic. Rozhodla jsem se proto, že radši než čekat na happy ending, bude lepší s tím jít ven rovnou.
Třeba nějakou holku potěší, že není sama, kdo se cítí ne jenom jednou za měsíc, ale v naprosto nevypočitatelných částech měsíce prostě blbě. Třeba kvůli tomu ti, kteří podobný problém nikdy řešit nemuseli, pochopí, jak se cítí jejich kamarádka, kolegyně v práci, příbuzná.. Protože vsadím se, že každý, kdo toto čte, má ve svém blízkém okolí podobný „zoufalý“ případ, pár, který na každou ovulaci čeká jak na smilování, a kterej je s každým PMS příznakem frustrovanej.
Statistiky uvádí, že pokud to takhle s plodností civilizovaných lidí půjde dál, za třicet let jsme všichni neplodní. Moje gynekoložka mi před rokem řekla, že zatímco teď se jako norma u mužů uvádí „čtyři až deset procent funkčních spermií“, ona se před třiceti lety na škole učila, že průměrný muž má těch dobrých spermií „čtyřicet až padesát procent“. Uf. Pokud jste si ještě pořád mysleli, že vás se tohle téma netýká, tak musíme doufat, že se NĚCO zásadního změní, aby problém s rozmnožováním nemuseli řešit všechny další generace.
No ale aby to nevypadalo, že to tady bude jenom fňukání a negativních věcech. Dostávám se totiž k pointě. I když mě samotnou tahle situace pochopitelně štve, musím tady veřejně přiznat, že vím, že všechny – i zlý – věci jsou k něčemu dobrý. Kdybychom například otěhotněli hned před těmi třemi lety, tak by se nestala spousta jinejch krásnejch věcí. A třeba já bych nikdy nezaložila tenhle blog. A to by byla věčná škoda, no ne? :)) Krásný večer vám všem přeju!