Reklama
 
Blog | Josefína Spisovatelka

Tříletý proces aneb náš příběh čekání na bejby (a na smíření se s nejistotou)

Když má člověk nějakou vážnou nemoc, která může vést ke smrti, psychologie říká, že existuje několik fází – od popírání, přes hněv, smlouvání, depresi – až smíření.

Snažit se počít dítě má svoje fáze taky. Když si pročítám své zápisky z minulých let, vidím, že jsem si podobnými fázemi vlastně procházela i já.

Jo, vlastně až na jeden důležitej detail – u nás vlastně není vůbec jasný, s čím se máme SMÍŘIT. Jasnou diagnózu nám doktoři nikdy pořádně nedali. Ale pojďme popořadě – tři roky zpátky..

  1. fáze PROČ NE

Když pominu období, kdy jsem chtěla otěhotnět hlavně proto, abychom se už konečně vrátili po dlouhé době z ciziny, tak první moment, kdy jsme tomu nechali takzvaně „volnej průběh“, bylo v létě 2018. Mně tehdy táhlo na 28 a dítě už bych asi klidně brala i předtím, takže hlavní rozhodnutí tehdy měl manžel, který je o chvilku mladší než já (takže jsem si asi už trochu zvykla v našem vztahu na některý věci…čekat:))

Pamatuju si, že pár měsíců na to (když jsme se z té ciziny domů konečně vrátili) jsme spolu jeli na romantickou dovču k moři a já si říkala, že tady klidně můžeme počít naše bejby… Pak jsme se vrátili, pomalu si zvykali na život v Česku a já šla po dlouhé době ke gynekoložce 🙂 Tam mi zjistila, že bejby sice nemám, zato mám cystu. Tak nějak jsem to tušila, protože poslední měsíce v cizině jsem měla trochu nepravidelnou menstruaci a věděla jsem, že něco není v pořádku. Taky jsem si říkala, že to bude asi důvod, proč ještě nejsem těhotná.

Do dalšího měsíce jsem udělala všechno pro to, aby cysta praskla. Pila jsem řepovou šťávu..no zbytek už jsem zapomněla, ale vím, že jsem byla i na akupunktuře a po jednom vpichu, který měl srovnávat hormony, mi pak zůstala velká modřina. Další měsíc mi gynekoložka řekla, že cysta zmizela. I když je samozřejmě normální, že cysty většinou po menstruaci zmizí, já tušila, že tahle tam byla dýl, takže jsem byla fakt ráda, že jsem aspoň trochu pomohla tomu, že je pryč.

Po novém roce potom přišlo ještě několik dalších věcí, kvůli kterým to otěhotnění asi nebylo moc pravděpodobný (naše další cesta do ciziny, moje záněty močáku, svatba mé sestry..), ale najednou tu znovu bylo léto a já si uvědomila, že jakékoli poznámky o tom, kdy už konečně budeme mít to dítě, mě dokážou fakt hodně rozhodit.

2. fáze SNAŽILKA

Tehdy nečekaně otěhotněla moje švagrová a naprosto bezelstně mi říkala, ať to neodkládáme, že je to skvělej pocit bejt mámou. Pamatuju si taky sjíždění rakouské řeky se skupinou známých, kdy se mě na miminko zeptalo několik lidí a já tou dobou pomalu ale jistě začínala bejt z toho všeho v depresi.

Já jsem od přírody docela přírodní typ, takže bych si dřív myslela, že tyhle věci přijdou tak nějak…samy. Že když se to stát má, tak se to stane, a podobný věci. Po roce zenovýho přístupu jsem se ale rozhodla přejít do fáze útoku.

Koupila jsem si bazální teploměr. Tak moc mě ale každý ráno stresovalo, že se musím měřit v URČITOU hodinu, že jsem ho po měsíci odložila. Zůstal ale na nočním stolečku, takže se to taky počítá!

Začala jsem pít ženské čaje. Cvičit pánevní dno. Velkou změnou v našem manželství taky bylo uvědomění si, že není nic špatnýho na tom hlídat si dny, kdy by se člověk měl milovat. U některých věcí by totiž člověk fakt byl radši, kdyby zůstaly na té přirozené a neplánované rovině, a sex k nim určitě patří. Na začátku to bylo fakt divný – ale i tohle jde překonat a já teď – po třech letech – můžu říct, že i z plánovaného sexu jde udělat skvělej zážitek. (Samozřejmě jak kdy..:).

Tehdy jsem v práci rozjížděla novej projekt, kterej můj šéf podpořil za podmínky, že to vydrží minimálně DVA roky. Bláhově jsem si myslela, že už přece dávno budu těhotná, ale myslela si, že se to v případě otěhotnění prostě „nějak zařídí“. Už tehdy jsem ale stála před velkým dilematem. Pamatuju si, jak stojím u nás v obýváku a volám mamince a říkám jí, že nevím, jestli do toho jít – protože to přinese spoustu stresu a já bych přece měla bejt v klidu a čekat na to, až otěhotním. Maminka mi tehdy řekla, ať určitě u toho čekání doma nesedím na zadku a něco dělám, že se to nějak vyřeší a dítě může přijít kdykoli.

Projekt jsem tehdy začala a zpětně teda můžu říct, že to byla jedna z nejlepších věcí v mým životě.

A vtipný na tom je, že teď už s přehledem můžu šéfovi říct, že ty dva roky v klidu zvládnu.

A potom zase přišel novej rok a ani fáze útoku nepomohla k otěhotnění. S novým rokem totiž taky přišla další – a tentokrát pořádná – depka.

3. fáze JSU Z TOHO V HÁJI

Bylo toho na mě nějak moc. Mám tendenci se v práci trochu přetěžovat, takže náročnej začátek projektu se projevil o pár měsíců později. V kombinaci s vyčerpaností psychickou, že ještě pořád nejsem těhotná a že mi tento rok bude třicet, jsem se v noci začala budit s panickou atakou.

Už jsem si nějakými psychickými problémy v minulosti prošla, takže jsem na svoje výkyvy docela zvyklá. Tohle ale bylo trochu jiný – bylo to na pár minut v noci TAK nepříjemný, že mi nezbylo než ten problém bez odkladu začít řešit. Začala jsem znovu chodit na terapie, řekla jsem si v práci o snížení úvazku (ke kterýmu nakonec nedošlo, ale už jen ŘÍCT to mi hodně pomohlo), a věnovala jsem se sama sobě. Chodila jsem na dloooohý procházky po lesích a dovolila si bejt v háji. Brečela jsem víc než je u mě zvykem, vykládala o tom svým blízkým a to mi moc pomohlo. Uplynulo pár týdnů a já za pomoci terapie i modlitby ke sv. Michaelovi (seriously – nejlepší modlitba na strach ever) se s tím vším zase trochu srovnala a noční paniky samovolně odešly.

Pak přišel koronavirus a já – i přes nepříznivý začátek roku – jsem se cítila fakt skvěle. Nový projekt skvěle šlapal, hodně času jsme trávili s manželem, nemuseli jsme najednou dělat spoustu věcí, který člověk běžně stíhal a dělal… Myslela jsem si, že teď by to přijít mohlo.

Jenže ono zase nic a i nejvytrvalejší člověk je po téměř dvou letech z toho všeho fakt unavenej. Jednou jsem se tak trochu omylem rozbrečela na návštěvě u rodičů, se kterými jsem si o tom začala povídat – a rozhodla se, že to musíme začít řešit medicínsky.

První krok je vždycky na straně muže. Zaprvé je to nejméně invazivní metoda a zadruhé je jenom jeden typ kontroly, kterej kluci musí podstoupit. Když trochu polevily koronavirový opatření, manžel šel na kontrolu.

Vždycky jsem si myslela, že problém je ve mně. Jsem takovej přecitlivělej typ, kterýho furt něco bolí, a jakákoli psychická nepohoda se mi projeví fyzicky. Manželovu kontrolu jsem proto považovala za nutnou povinnost a čekala na to, až budu moct jít na testování já.

Proto mě tak šokovalo, když se špatnými výsledky přišel on.

4. fáze DĚLÁM SI, CO CHCI

Nechci tu moc rozebírat manželovu zdravotní stránku, protože je to dost osobní, tak je v krátkosti řeknu, že se jednalo o jednu špatnou hodnotu. Doktorka mi tehdy řekla, že tohle je stoprocentně důvod, proč ještě nejsem těhotná, a já sice byla ráda, že to vlastně nejsem já, ale tehdy to bylo poprvé, co se nám naše představy o vlastním dítěti dost zhroutily před očima.

Já jsem typ, co normálně moc nebrečí. Ale teď to přicházelo v naprosto nečekaných momentech a vůbec to nešlo kontrolovat. Je to fakt zajímavý, že tyhle věci (jakože hormony) – alespoň podle mě – kontrolovat moc nejdou. Abyste si aspoň trochu dokázali představit, jak se žena cítí, ukážu vám kousek textu, kterej jsem si napsala zhruba před rokem.

„Mám v sobě obrovskej smutek. Včera byla oslava šedesátin tchýně a já si chovala svýho synovce, kterej je velkej, usměvavej a tlustej jako měsíček. Na fotkách vypadá srandovně, ale naživo je to nejmilejší chlapeček. Tak jsem si ho chovala a on mi skoro usnul v náručí, jak jsme spolu seděli.. A pak přišel jeho táta, a že si ho už potřebuje vzít a dát ho do auta. A já jsem se přistihla při tom, že mu ho nechci dát!! Ještě jsem si ho chtěla chovat! 

A pak jsem tam seděla, sama, a bylo mi fakt do breku. Normálně zas tak nebrečím, ale teď je to skoro denně – normálně jsem schopná se během debaty s kamarádkou (o tomhle tématu) rozbrečet. 

Nikdy bych neřekla, že to může být silný, být v prdeli z něčeho, co člověk nemá. Myslím, že jsem vždycky byla docela spokojenej člověk a nepřála jsem si nesmysly (maximálně manžela:))), ale tohle je fakt něco jinýho – mám pocit, jakoby chyběl kus mě.“

Společně s touto hormonální nevyrovnaností ale po pár měsících (když jsem ten největší šok trochu zpracovala) přišel pocit, kterej jsem dřív neznala. Já si můžu dělat, co chci! Nemusím pořád řešit, co udělat pro to, abych otěhotněla!

Tehdy jsem dala výpověď v práci a přešla na volnou nohu. V létě jsem oslavila třicítku a byla zas – až na běžné hormonální smutnění, takže v rámci možností – šťastná. Nová práce mě bavila a nechala jsem manžela vyřešit jeho zdravotní problémy. I když se říká, že tyhle hodnoty často moc spravit nejdou, takže jsem na to moc nespolíhala.

Jenže – člověk míní, Pán Bůh mění. Byli jsme u lékaře, kde nám dělali další vyšetření, já vyšla v normě – a manžel měl skvělé výsledky! Měli jsme neskutečnou radost a těšili se, že TEĎ to určitě vyjde.

Ale ono zase nic.

Už to začíná bejt dlouhý, co?

To mi povídejte.

5.fáze SMÍŘENÍ?

Fáze pět je fáze aktuální. Když jsem zjistila, že jsem kontryhelového čaje opravdu přepitá, že cvičení Mojžíšovy techniky je dobrý leda tak na protažení, že akupunktura a luštěniny otěhotnění pomůžou asi tak jako koza petrželi, a že terapie na to teda taky moc nezabírá (a abych nezapomněla – bazální teplotu jsem si nakonec celý jeden cyklus doměřila, takže sex – i s nohama potom nahoře – děláme přesně jako hodinky) – když jsem zjistila tohle všechno a pořád jsem nebyla těhotná, rozhodla se, že nezbývá nic jinýho, než jít pod kudlu. Tedy na laparoskopii. Tak mi držte palce.

Jo a k těm psychologickým fázím přijetí „nemoci“ – myslím, že přeci jen smířená, tedy ve fázi poslední, teď docela jsem. Sice nevím, s čím konkrétně, protože žádnou diagnózu teď jako pár zatím nemáme… Ale snažím se smiřovat právě s touhle nejistotou. Protože co jinýho mi zbývá?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama